Jak Ondráš s Jurášem zkoušeli hraběte ve střelbě

Jak Ondráš s Jurášem zkoušeli hraběte ve střelběHrabě Josef Karel Vetter byl po celém Kravařsku vyhlášený jako nejlepší střelec. Namířil-li na vlaštovku ve vzduchu, bác, ležela na zemi, namířil-li na komára, co seděl na vršku topolu, bác, komár sletěl dolů s ustřelenou hlavou.

Povídalo se, že ani Ondráš a Juráš, dva z nejobávanějších zbojníků v beskydských horách, nedovedou tak střílet jako on. Když už těch řečí bylo víc než v Ostravici vody, rozhodli se oba zbojníci udělat těm povídačkám přítrž. Sedli do hospody a Ondráš napsal hraběti psaní: „Hrabě, my to já, zbojník Ondráš, a zbojník Juráš z Beskyd, budeme na Vás čekat tento týden ve čtvrtek v šest hodin odpoledne u cípu lesa za Novými Horkami. Když tam přijdete sám, nic se Vám nestane, naše zbojnické slovo na to. Pušku a patrony si vemte s sebou. Povídají o Vás, že jste lepší střelec než my, a tak chceme, abyste nám to dokázal. Nepřijdete-li, jako byste řekl, že jsme lepší střelci my. Ale ať Vás ani nenapadne chystat na nás nějakou past, to by se Vám nevyplatilo.“ A tečka. A Ondrášův a Jurášův podpis.

Hrabě Josef Karel Vetter měl smysl pro šprým i pro zbojnické slovo, a tak když přišel čtvrtek a táhlo na šestou hodinu, vzal přes rameno pušku a šel. Sám.

Na smluveném místě se zastavil, za pár minut se náhle vynořili oba zbojníci, jakoby ze země vyrostli. A Ondráš hned: „Hrabě, slyšeli jsme, že prý sestřelíte kámen vymrštěný z praku k obloze. No to my též dokážeme. Jestli chcete, abychom uznali, že střílíte lépe než my, musíte nám předvést něco onačejšího. Chcete?“ Hrabě na to: „A co by ne, ukážu vám, co dovedu.“

Zavedl zbojníky do zámecké zahrady, kde si v jednom koutě zřídil střelnici. Tam přistoupil Ondráš k terči, vytáhl z něj černý střed, veliký jako tolar a řekl: „Vystřelíte mi ho z ruky na třicet kroků a vyhrál jste. Ale když mě přitom jen skřábnete kulkou do prstu, dáte nám měch tolarů. Nechcete-li, nestřílejte. Rozhlásíme ale po celém panství, že jsme lepší střelci my.“

Hrabě na to nic, nabil pušku, vykročil, odpočítal třicet kroků, obrátil se a namířil. V tu chvíli letí Ondrášovi hlavou myšlenky jako smršť. Co když mu hrabě zmrzačí ruku? Co když neodolá pokušení zabít zbojníka? Co když je odpráskne oba? „Sbohem, vy beskydské hory, sbohem, kamarádi,“ v duchu se loučí se životem.

Vtom cink, z pušky vyšlehne plamen, terč vyletí Ondrášovi z ruky. Jak ti si oddechli! Hrabě, Juráš a nejvíc Ondráš.

„Hrabě, ani jste mě neškrábl! Zachránil jste si měch tolarů. Jste opravdu lepší střelec než já!“ Znovu hrabě míří a znovu střílí. Prásk! Juráš stojí s otevřenými ústy a dívá se na své prsty. Nikde ani odřeninka. Vtom Ondráš mocně hvízdne. Náhle tu stojí celá jeho banda a obklopuje hraběte. Ondráš vesele povídá: „Kamarádi, představuji vám lepšího střelce, než jsem já i Juráš. Hrabě nám to právě dokázal. Ale že přitom vydělal dva měchy tolarů, zve nás všecky k sobě a chce nás jaksepatří pohostit. Provolejte slávu nejlepšímu střelci v našem kraji!

No, a hraběti tak nezbylo, než pozvat celou tu zbojnickou bandu na zámek. Tam pili, jedli a hodovali celou noc. Ráno se s hrabětem rozloučili a ztratili se někde v lesích.

(Převzato z knihy Dukátová stařenka, autor František Lazecký, kresba Petra Vitnerová.)